Poprvé a naposledy

19. února 2012 v 17:41 | Plex |  Příběhy
UPOZORŇUJI, ŽE JE PŘÍBĚH POMĚRNĚ SMUTNÝ. KDO NECHCE, ČÍST NEMUSÍ! (je taky docela dlouhý, nechtělo se mi ho rozdělovat na více částí, ale pokud si ho přečtete, budu ráda :))
"Srovnejte se!" volal rozčíleně startér na žokeje, sedící na nervózně se vzpínajících koních.
Startér ještě chvilku čekal s rukou nad hlavu vztyčenou, ve které svíral vlaječku. Pak prudce máchnul směrem dolů a koně se tryskem rozběhli kupředu.
"A jubilejní sto třicátá Velká Pardubická je odstartována!" ozval se nadšený hlas komentátora z amplionů.
Hlasitě jsem si oddechla, ale pak jsem si znovu přiložila k očím dalekohled. Můj zrak se upínal na jediného koně-moji milovanou hnědku Panoramu.
Panorama patří mému tátovi, který ji zároveň i trénuje. Je to pro mě k neuvěření, že ta naše nenápadná kobylka právě teď běží Velkou Pardubickou a ještě k tomu patří k největším favoritům.
První tři překážky byly překonány bez problémů, ale teď se blížila největší hrozba. Taxis se před koňmi tyčil jako nedobytná hradba.
Polil mě studený pot strachu. Po celém těle mi vyskočila husí kůže. Pevně jsem stiskla tátovu ruku. Co když to Panorama nepřeskočí?
Desítka páru kopyt se odrazila od země. Sledovala jsem dalekohledem Panoramin výraz, když pod sebou spatřila ten zrádný příkop, který číhal za nevinně se tvářícím keřem. Natáhla nohy dopředu a bezpečně přistála za příkopem.
Samou radostí jsme s tátou vyskočili ze sedadla. Ona to zvládla! Přeskočila Velký Taxisův příkop bez zaváhání!
Radost ale rychle vystřídaly obavy. Irská lavice. Přiložila jsem si dalekohled k očím. Panorama na lavici vyskočila, ale jakmile spatřila ten prudký seskok dolů, zpomalila. Její žokej jí klepnul bičíkem. Panorama zatahala za otěže, ale nakonec celkem neohrabaně seskočila dolů. Tímto zdržením ale ztratila dost času a propadla se dozadu k posledním koním. Opět jsem se zaradovala, že zvládla další těžkou překážku.
Následoval Popkovický příkop. Tato překážka není tak komplikovaná jako Taxis, ale obavy se mnou pořád cloumaly. Panorama se pružně odrazila. Přeletěla překážku. Ale doskok mě donutil přestat vnímat všechno kolem.
Ještě předtím, než Panorama doskočila, přímo před ní na kluzkém povrchu uklouzly nohy nějakému ryzákovi. Zůstal ležet na boku přímo před překážkou. To už ale doskočila Panorama. Jak se snažila ryzákovi vyhnout, stejně jako jemu jí ujely nohy. Tím ztratila všechnu rovnováhu. Bezmocně se svalila přímo na ryzáka. Ten však rychle vstal a s krvavými šrámy pelášil pryč. Moje kobylka tam ale zůstala. Bezmocně ležela na boku. Nehýbala se.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Bylo mi jedno, jak je tribuna vysoká. Prostě jsem přelezla zábradlí a skočila z té asi čtyřmetrové výšky dolů.
Dopadla jsem přímo mezi udivené diváky, sledující závod před tribunami. Ucítila jsem prudkou bolest v rameni, na které jsem dopadla. Ale to mi bylo úplně jedno, tak jsem se vyškrábala na nohy. I přes to, že se mě organizátoři snažili zastavit, přelezla jsem plot ohraničující dráhu a utíkala přímo k Panoramě.
"Sem nesmíš!" volal na mě někdo. Nevnímala jsem. Sesunula jsem se k Panoramě.
"Holčičko moje," vydechla jsem. Přes slzy jsem jí skoro neviděla, ale poznala jsem, jak má přední nohu nezvykle zkroucenou pod sebe. Její hrudník se přerývavě zvedal nahoru a dolů. Z růžového čumáku jí stékal pramínek krve. Hubu měla otevřenou a její oči mě smutně a bolestně pozorovaly.
Pořád mě někdo od ní odháněl se slovy, že tu nemám co dělat. Ale mezi těmi hlasy organizátorů a veterinářů jsem poznala tátův. "Nechte jí," řekl, "je to moje dcera. Jestli chce, ať tu zůstane." A pak si táta dřepnul vedle mě.
Panorama se na nás dívala a přitom chraplavě oddechovala. Pak si odfrkla a zvedla hlavu. Pokusila se vstát. Zraněnou nohu nedokázala ani pokrčit. Ta už jen bezvládně visela. Panorama neudržela rovnováhu a zase se svalila do mokré trávy.
Přistoupil k ní zavalitý veterinář a soucitně jí pohladil po čumáku. "Vypadá to, že si Panorama utrhla nohu, jak na ní při doskoku spadla. Myslím, že nám nezbývá nic jiného, než klisnu utratit."
Ta slova se mi žalostně rozezněla v uších. "Ne! To nemůžete!" řvala jsem. Slzy se ze mě valily jako vodopády.
Táta přikývnul a pak mě chytil kolem ramen. "Panorama teď nesmírně trpí," řekl třaslavým hlasem, "noha se jí už nespraví, to prostě nejde. Chceš, aby trpěla dál, nebo aby se jí konečně ulevilo?"
Pevně jsem sevřela rty. Podívala jsem se na tátu. Oči se mu taky leskly. Pak jsem se podívala na veterináře. Injekci už měl připravenou. A nakonec jsem pohlédla na Panoramu. "Ach holčičko, do čeho jsme tě to jenom dostali?" s pláčem jsem jí šeptala do hnědé srsti a hladila jí po čumáku. "Promiň, promiň, promiň," říkala jsem tichounce.
Veterinář si k ní dřepnul. Pohladil jí po krku a pak jí jemně vniknul ostrým hrotem injekce pod kůži.
"Sbohem, Panoramko," říkala jsem už téměř neslyšně pomalu dýchající klisně. "Nikdy na tebe nezapomenu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rainbow Rainbow | Web | 19. února 2012 v 18:37 | Reagovat

To je fakt smutný, normálně se mi vhrnuly slzy do očí :-(. Máš to krásně napsaný, ale děj :,(... Kůň chce vyhrát a místo toho zemře :(.

2 chevaulinka chevaulinka | Web | 19. února 2012 v 18:51 | Reagovat

[1]: souhlasím :((

3 speedhorses speedhorses | Web | 19. února 2012 v 19:01 | Reagovat

Je to ohromě smutný ... Měla jsem mokro v očích :-( Ale krásně jsi to napsala, jako kdybych tam byla :-|

4 Terinka Terinka | 19. února 2012 v 22:36 | Reagovat

Pěkný příběh, to si vymyslela ty? Je to pěkně napsaný, jako nějaký úryvek. Nojono, hold dostihy koním ubližujou, nemaj se pořádat..

5 divokavoda divokavoda | 20. února 2012 v 15:57 | Reagovat

smutný a krásný!

6 Nell ☺ Nell ☺ | Web | 21. února 2012 v 12:09 | Reagovat

Strašně smutný příběh! :-( Krásně to máš napsaný ... mně by se to ani psát nechtělo

7 schleichkonik schleichkonik | Web | 21. února 2012 v 15:18 | Reagovat

:-'((((já bulim!:-'(((

8 Bobeška-schkonici Bobeška-schkonici | Web | 21. února 2012 v 16:57 | Reagovat

Ano, smutné, máš to krásně napsané, jako od pravého spisovatele.

[4]: Ano, dostihy sice koním ubližují, ale zase zpestřují koňský svět. Ale, třeba u parkurů se kůň může zranit stejně jako na dostizích....

9 Bobeška-schkonici Bobeška-schkonici | Web | 21. února 2012 v 17:01 | Reagovat

[8]:Ne, nemyslela jsem jako že koňský svět zpestřují, ale bavilo by tě koukat se místo Velké Pardubické na velkou drezúráckou? U všeho, co je u koní se riskuje život. I třeba při práci ve stáji...

10 Nicole Nicole | 23. února 2012 v 13:17 | Reagovat

béé to je krásný a smutný dojemný
málem sem se tu rozbrčela :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama